aneb automobilové historky
V minulém díle jsme si řekli, že hlavní zásluhu na fungování moderního koučinku má přístup postavený na dvou principech – důvěra ve vnitřní potenciál a respekt k individualitě.
Když ale přístup nestačí, co pak? V tom případě je třeba pomoci si technikou. A jak taková koučovací technika vypadá? Zjednodušeně bych řekl, že jsou to dobré otázky. Bohužel to ale není jednoduché. Dobrá koučovací otázka totiž musí splňovat řadu podmínek.
Začneme lehkou teorií – vzorečkem Timothy Gallweye V=P-i. Výkon rovná se potenciál mínus interference. Interference jsou překážky, neboli brzdy výkonu. Dle tohoto vzorečku můžeme dosáhnout zvýšení výkonu dvěma různými strategiemi, nebo jejich kombinací. Buď rozvíjíme potenciál – učime se nové věci, jdeme na školení, čteme knihy, zlepšujeme dovednosti… Tedy „ladíme motor” a „doplňujeme palivo“. Nebo se zaměříme na překážky, které brzdí využití maximálního potenciálu. Tyto překážky mohou být vnější (nad kterými nemusíme mít kontrolu) nebo vnitřní.
Využiji přirovnání k autu: mohu mít nové, sportovní auto se silným a „vyladěným” motorem a plnou nádrž benzínu, ale pokud pojedu v zácpě a ještě k tomu si nevšimnu, že mám zataženou ruční brzdu, tak moje auto bude podávat „výkon“ jako podprůměrná ojetina se spoustou kilometrů na tachometru. Pojedu úplně stejně rychle jako ostatní, budu mít neúměrně vysokou spotřebu a své okolí budu obtěžovat hlukem, nadměrným množstvím výfukových plynů a zápachem spálených brzd.
Povolte ruční brzdu
Dopravní situaci (vnější překážky) pod kontrolou nemáme, ale ruční brzdu (vnitřní překážky) ano. A vnitřní překážky jsou to, na co se zaměřuje technika moderního koučinku. Protože pokud se povede i o malý kousek uvolnit tuto „ruční brzdu“, téměř okamžitě dojde ke zvýšení využití našeho potenciálu a tím pádem i ke zvýšení výkonu.
Co jsou zač ty vnitřní překážky a jak na ně? Vnitřní překážky poznáte jednoduše, když si položíte například tyto otázky: „Co mi v této činnosti brání projevit naplno své schopnosti?” „Proč využívám svůj potenciál jen někdy?“ „Jak to, že jsou dny, kdy jedu na plný výkon, a jindy jen na půl plynu?“ Nejčastější odpovědí je strach. Strach z toho, že to zkazím. Strach z toho, jak u toho budu vypadat. Strach z toho, že nenaplním očekávání své, nebo druhých. Strach z malých zkušeností atd.
Koučovací otázky
Takže bychom zjednodušeně mohli říci, že kouč pomáhá snižovat strach. Nebo také, že kouč pomáhá zvyšovat odvahu. Jak to dělá? Víte, co pomáhá dětem usnout, když se večer bojí potmě? Světlo. Kouč snižuje strach tím, že pomáhá „posvítit si do temných koutů”. Má k dispozici velmi silné světlo – koučovací otázky, které využívá buď v rámci koučovacího rozhovoru nebo při zaměřování pozornosti.
Pokud si takto „rozsvítite”, ulehčeně si oddychnete: „Aha, ten strašidelný netvor v koutě je jen převrácená židle, kterou stačí postavit a přisunout ke stolu“. Neboli dochází ke spontánnímu znovunapojení se na Vaši vnitřní moudrost, nalezení optimálního řešení a zároveň k restartu schopnosti přirozeného učení, učení se ze zkušeností.
Dle vzorečku V=P-i dojde ke snížení vnitřních překážek (interferencí), k lepšímu využití vnitřního potenciálu a tím ke zvýšení výkonu. To vede ke zvýšení sebedůvěry, máme ještě větší odvahu podívat se do temných koutů. Tím pádem máme více informací pro kvalitnější rozhodování a máme více odvahy ke změně. S nárůstem výkonu stoupá také radost z dané činnosti. A jako „vedlejší produkt” roste náš potenciál – ladíme náš motor a doplňujeme palivo.
Pokud kouč klade otázky a přitom se děje to, co jsem právě popsal, pak můžeme říci, že to jsou dobré koučovací otázky.
Příště Vám nabídnu více příkladů koučovacích otázek a vysvětlím koučovací model GROW.
Audio verze článku na Youtube.